Kolikrát a kdy přesně

Studenti by se měli ke každému textu vrátit minimálně při třech různých příležitostech, míněno: třikrát by si jej mezi sebou měli v různých podobách převyprávět

1. Nejprve brzy po samotném prvním přednesu, dokud ještě nepominul excitement z nového příběhu, ve vzduchu je spousta nejasností a vyprávění je vnímáno jako challenge (dokážu to převyprávět tak brzo po prvním poslechu?) – ideálně tedy již na konci hodiny, v níž je text poprvé uveden.

-- již v této fázi je možné využít INN-Sheet nebo KEYWORDS.

2. Následující hodinu si pak studenti obsah příběhu převypráví pomocí INN-Sheet - jsou tak tlačeni k použití nejpodstatnějších obratů (jimž by se jinak s chutí vyhnuli a nahraditi je primitivnějšími alternativami)

– občas je dobré studenty předem upozornit na tricky bits (obraty u nichž se dají čekat problémy, nesprávné pochopení, špatné použití) abyste tak nemuseli posléze činit u každého stolu zvlášť
– v průběhu práce se od vás očekává, že budete přecházet od stolu ke stolu, studentům radit s konkrétními problémy, objasňovat, opravovat a chválit (ano, chválit)

3. Další hodinu tentýž příběh ještě jednou, v různých, více či méně improvizovaných, podobách

-- improvizované scénky je možno sehrávat již v průběhu prvních dvou hodin, kdy studenti text ještě příliš dobře neznají, ale zhruba tuší o co v něm jde a mohou se od této představy odrazit k vlastním kreacím

4. V ideálním případě byste se k textu měli za několik týdnů či měsíců vrátit ještě jednou a potřebné obraty si připomenout a oživit.

Úvodní Promluva

Tento blog je určen pro učitele angličtiny. Jeho cílem je popsat různé způsoby, jak dosáhnout toho, aby se studenti mezi sebou v hodinách bavili anglicky, aniž by nad nimi musel učitel stát, neustále je popohánět a reagovat na otrávené komentáře typu "ale já vůbec nevím, o čem mám mluvit" a "nás už nic nenapadá."

Už jsem tomuto bohulibému účelu svého času věnoval celý web. Od té doby ale uběhla řada let a přestože k většině myšlenek se stále hlásím, přece jen jsem mnohé od té doby dopiloval a vyskytlo se i pár nových nápadů.

(Navíc MBC je rozsáhlý projekt a většina učitelů si understandably enough raději přečte nějaké sukcintnější pojednání. Tož tady je.)

ÚVOD

Zaprvé je třeba popsat podmínky, bez jejichž splnění nemá cenu, aby se učitel do výše/níže popsaných akcí vůbec pouštěl.

a) učitel musí v hodinách pracovat - mimo jiné - s delšími (za)jímavými texty, o nichž se dá vyprávět a které na studenty kladou určité nároky (hint: v standardních učebnicích byste podobné texty hledali marně)

b) donutit studenty mluvit se vám nepodaří z hodiny na hodinu -- učitel si své pappenheimské musí vychovat a ve třídě vytvořit atmosféru, kdy za blbce není student, který jako první promluví do všeobecného ticha, nýbrž student, který uprostřed rozverného mumraje tupě mlčí (dá se předpokládat, že ne každý studentský kolektiv je vůči tomuto přístupu vstřícný; kde není rady, tam není pomoci)

Pamatujte, že ne každý den je posvícení: když jsou studenti unavení či kolektivně otrávení, vybuchne i nejlépe připravené vyprávění, s tím se musí počítat. A také platí, že ne každý text je vhodný na vyprávění. Příběh musí zajímavě začínat, někam směřovat, mít hlavu a patu a nesmí se točit na místě. V dobrém příběhu nesmí přebývat ani chybět jediná věta. Jakmile ztratíte pozornost publika, už ji zpět nezískáte. Dobrý příběh je poklad, dále cizelovaný a obrušovaný průběžným používáním.

Výše řečené neznamená, že jedinými texty hodnými vaší pozornosti jsou akční příběhy plné násilí a šokujících zvratů. Au contraire. Přínosný může být i zajímavě podaný životopis, reportáž o pokaženém kotli, soupis pravidel počítačové hry, recenze na kávovar, či charakteristika jednotlivých hráčů na soupisce hokejového týmu. Takové texty už ale musíte podávat jinak - ideálně jako doplňovačku na doma - a až poté s nimi pracovat stejně jako s běžným příběhem.

Vycházejme z toho, že platí následující: Práce s textem nemá smysl bez toho, že by si studenti jeho obsah mezi sebou později sami převyprávěli. A to nikoli jednou, nikoli zběžně, nikoli krátce a nikoli v nějaké nudné podobě.

Pokud nad tím či oním příběhem strávíte hodiny přípravou (během níž se jej snažíte doladit, vyházet z něj zbytečné pasáže, obohatit jej o zajímavé obraty, a přitom jej nepřeplácat), byla by věčná škoda, kdybyste jím následně prosvištěli v průběhu jedné hodiny a za dva týdny si studenti pamatovali pouze to kdo byl vrahem (obrazně řečeno).

Z tohoto důvodu je nutné, aby studenti každý text vyprávěli:
-- opakovaně, v různých typech vyprávění (monolog, dialog, rozhovor, společné vyprávění)
-- ze všech možných perspektiv, a v různých časových rámcích (tedy ne jen klasicky v minulém čase ve třetí osobě: "he did this, she said that"
... plus sehráli několik improvizovaných scének založených na popsaném ději (zde se nebudou muset ohlížet na přesné znění, naopak budou moci/muset využívat všech svých znalostí; tak si nejlépe uvědomí limity své angličtiny a zjistí, na čem je třeba zapracovat)

Určitý typ studentů - konkrétně ti, kteří se učí texty nazpaměť a dokáží je také téměř slovo od slova převyprávět (nic proti tomu, je to velmi užitečný skill) - exceluje u prvního typu vyprávění. Jiní zase raději improvizují a užívají si toho, že mohou šmejdit po celém skladu svých jazykových dovedností. A zmínit je nutno i třetí skupinu: studenty, kteří se neradi učí a neradi improvizují, to je pak na úplně jiné vyprávění.